Nevěřící Tomáš

Nevěřící Tomáš 

Tomáš už toho měl plné zuby. Byl unavený a nevěděl, jestli je víc zoufalý nebo naštvaný. Seděl nad knihami (I ve dvaadvacátém století dával přednost papíru před displejem) už několik hodin. Venku před filosofickou fakultou už byla tma a on tak mohl vidět, jak se v rovném okně zrcadlil jeho zkroušený výraz. Rozhlédl se po knihovně a zjistil, že je sám. Všichni ostatní z kruhu už se nejspíš bavili v hospodě nějakou intelektuální debatou na téma, že vše je relativní a záleží na úhlu pohledu. Snaží se asi najít nějakou všeobsahující teorii, která by spojila všechny myšlenky spolusedících v jednu jedinou a právě asi zjišťují, že čím více na ně působí tetrahydrocannabinol, tím více jejich myšlenkové pochody dávají smysl. 

 Tomáš se těchto debat přestal v poslední době účastnit, protože je nechápal. Měl s tím problém i ve škole, kde se na tomto předpokladu stavělo a výklad jedné látky byl vždy podepřen o co nejvíce různých pohledů. Tomáš mýval ale silné tendence vzájemně pohledy a názory porovnávat, zkoumat jejich vnitřní strukturu a hledat logické vady. Pak se naučil vždy jen to, co bylo podle něj nejpravděpodobnější a co šlo vyvrátit, považoval za zbytečné zatěžování mysli. 

 Dnes ale nastal den, kdy se rozhodl vzdát svůj osobní boj. Chtěl zapadnout mezi ostatní a to nebylo možné, pokud bude tak sobecký a nebude připouštět pravdu i ostatních. Už nechtěl být terčem posměchu. Věřit v jednu pravdu bylo totiž pro jeho vrstevníky stejné jako věřit, že dárky nosí ježíšek (na což se ho také s posměchem vyptávali). A tak tu teď seděl a snažil se splnit svůj dnešní úkol. Vyvrátit si teorii o jedné možné pravdě. Podařilo se mu už toho vyvrátit tolik, že byl rozhodnutý, že se mu podaří i toto.

 Jeho teorie jedné možné pravdy pramenila z víry. Byl vychováván v křesťanské rodině a jeho víra v Boha byla silná. V Bibli se píše, že pravda je u Boha a vše ostatní je lež. A tak se rozhodl prověřit svou víru vlastní logikou. A zaměřil se na to nejcennější, co křesťané ve své filosofii mají. Na postavu Ježíše Krista. Po prostudování všech možných historických zmínek nenašel nic, co by vyvracelo samotnou existenci Ježíše. A tak pokud existoval, zaměřil se na teorie, co by jiného mohl být než to, co tvrdí Nový zákon.

 Mohl to být blázen? Člověk trpící nějakými vidinami? Ale jak by pak konal zázraky? To by musel být spíš podvodník. Ale když uměl dělat tak okázalé triky, proč je předváděl zrovna ve své době tak podřadnému národu jako byly židé? Proč nešel rovnou za Římany a neprohlásil se například za syna samotného Dia? Pokud by mu římané uvěřili, udělal by určitě větší kariéru než tu, kde skončil na kříži. A nebo byl opravdu tak prohnaný, že předpokládal, že se po jeho ukřižování zvedne nové hnutí, které po několika desítkách let pronásledování nakonec přeskočí v počtu věřících všechny do té doby známá náboženství? A pokud by to všechno předpokládal, za jakým účelem by to dělal? Kdyby je chtěl skrze to ovládat, tak by nekázal, že jsme si všichni rovni. Kdyby chtěl peníze, tak by si o to po vzkříšení asi řekl. Tomášovi to nedávalo smysl. Musel na to odjinud.

 Jestliže tedy, říkal si, mohou mít všichni různé pohledy a přítom mít všichni pravdu, musím ji mít tedy i já. I moji víru mně musí na základě jejich logiky přijmout a začlenit ji do té své všezahrnující teorie. To je ono! Tomáš se začal usmívat, protože konečně našel argument, se kterým ho musí přijmout mezi sebe a zároveň se nemusí vzdát Boha a pokud existuje, Tomáš půjde do nebe. A pokud ne, nic zásadního než to, že svůj život prožije ve větší skromnosti než ostatní se nestane.

 No jo, ale co když mám pravdu jen já a oni se mýlí? Dal všechny knihy na stranu a vytáhl z batohu asi jedinou knihu, která na fakultě nebyla ani v jedné kopii, v Bibli.