Za plotem EU

Nedávno jsem viděl reportáž o městě jménem Melilla. Toto přístavní město na pobřeží severní Afriky je zajímavé tím, že se nachází na území Maroka, ale patří Španělsku. Máme tady teda kus Evropské Unie na africkém kontinentu. Městu to určitě prospívá (členství v EU). Díky volnému obchodu se mu daří a obyvatelé si užívají základních výdobytků moderní civilizace jako je dodržování lidských práv a zákonů obecně, lékařské péče či nároku na nějaké sociální příspěvky v případě nouze. Co jim tu ale prý vadí, jsou ti otrhanci za hranicemi.
Ti se tam shlukují ve velkých houfech a není divu. Melilla a celá EU je pro ně symbol blahobytu. Ví, že v některých částech EU jsou lidé tak bohatí, že pitnou vodu používají na splachování svých výkalů. Tzv. splachovací záchod tu má prý prakticky každý stejně jako auto, střechu nad hlavou, práci, počítač nebo dva a k tomu ještě tablet (to teda ví jen ti, co ho za dva dolary na den jako děti někde montovali) a samozřejmě mobil atd.
EU je pro ně jako pohádka, která jim splní všechna přání a tak není divu, že pro to jsou ochotni opustit svá rodná místa, rodinu a vše, co do té doby znali a rozhodnout se riskovat i život, aby toho dosáhli.
V EU ale vítaní nejsou. EU je tu nechce a tak si obyvatelé města Melilla postavili kolem sebe plot, aby se tomu náporu nemajetných, bezmocných a určitě také nemocných lidí ubránili. A že to je pořádný plot! Je dvojitý, měří asi sedm metrů a je osázený lesklým ostnatým drátem ostrým jak žiletky. Plot je také hlavní téma v blízké marocké nemocnici mezi všemi těmi, co měli štěstí a vyvázli jen s pár řeznými ránami lehčí o pár prstů.
Další pěkné nemocniční téma je tam také o tom incidentu, kdy Španělé zastřelili asi 15 lidí snažících se plot obejít a do přístavu tak doplavat. Toto je ale neověřené, protože se k tomu Španělé nepřiznali.
Zkrátka v oblasti zahraniční politiky má EU jasno. Na hranicích bude stavět ploty všude tam, kde se bude potřeba ubránit chudým lidem z okolních států. A abychom měli čisté svědomí, budeme pár procent z HDP posílat jako humanitární pomoc všem těm bezmocným. Hlavně nikdy nesmíme otevřít hranice ani lidem ani obchodu natož službám. Nastavíme prostě vysoká cla tak, aby se do EU nemohlo dovážet levné zboží z chudých zemí, kde neznají ani základní regulace a nařízení. Nebudeme s nimi přece obchodovat, protože by zkrachovalo plno neefektivních zemědělských odvětví v celé EU. To je radši budeme dotovat z našich daní a pak si to ještě draze kupovat v obchodech. Nebudeme se přece otevírat volnému obchodu, protože nám stačí ten trh, co máme teď. Nebudeme přece pomáhat sousedním státům zbohatnout, aby si taky mohli postavit studny a kanalizace, silnice a železnice. Aby lidé tam konečně začali vidět dobrou budoucnost i doma a přestali utíkat a začali pracovat a stavět byty a kupovat mobily, auta, počítače a televize. To přece vůbec není ani v našem zájmu, abychom tam začali toto zboží dovážet.
Nebo je?

Tatí?

Tatí, dnes jsme se učili, že prý byla doba, kdy si hodně lidí myslelo, že Bůh neexistuje. Fákt?

No, dalo by se to tak říct. Víš, to byla těžká doba, bylo hodně válek, přírodních katastrof a náboženství jako takové nebylo moc v oblibě.

A jak si teda vysvětlovali všechno to okolo sebe?

Spoléhali se na vědce, že jim vše vysvětlí.

Vždyť tehdy ani neuměli cestovat mezi hvězdami!

To máš pravdu, věděli toho hodně málo. Tehdy si to dokonce i spočítali. Tvrdili, že dokáží popsat 10% celého Vesmíru.

To toho ale museli vědět víc než my!

Ne ne. To, co považovali za celý Vesmír byla jen malinká část z toho, co známe dnes.

Aha. A když teda sami věděli, že neznají všechno, jak se jim podařilo vyvrátit, že Bůh existuje?

Víš, oni tehdy neznali  Boha tak jako my. Mysleli si, že je to nějaký starý pán na mráčku, který řídí svět. A když postavili letadla a zjistili, že tam žádný takový pán není, tak v něj přestali věřit.

Tatí a jaký teda Bůh je?

To ti řeknu zítra, je pozdě, jdi spát.

Nevěřící Tomáš

Nevěřící Tomáš 

Tomáš už toho měl plné zuby. Byl unavený a nevěděl, jestli je víc zoufalý nebo naštvaný. Seděl nad knihami (I ve dvaadvacátém století dával přednost papíru před displejem) už několik hodin. Venku před filosofickou fakultou už byla tma a on tak mohl vidět, jak se v rovném okně zrcadlil jeho zkroušený výraz. Rozhlédl se po knihovně a zjistil, že je sám. Všichni ostatní z kruhu už se nejspíš bavili v hospodě nějakou intelektuální debatou na téma, že vše je relativní a záleží na úhlu pohledu. Snaží se asi najít nějakou všeobsahující teorii, která by spojila všechny myšlenky spolusedících v jednu jedinou a právě asi zjišťují, že čím více na ně působí tetrahydrocannabinol, tím více jejich myšlenkové pochody dávají smysl. 

 Tomáš se těchto debat přestal v poslední době účastnit, protože je nechápal. Měl s tím problém i ve škole, kde se na tomto předpokladu stavělo a výklad jedné látky byl vždy podepřen o co nejvíce různých pohledů. Tomáš mýval ale silné tendence vzájemně pohledy a názory porovnávat, zkoumat jejich vnitřní strukturu a hledat logické vady. Pak se naučil vždy jen to, co bylo podle něj nejpravděpodobnější a co šlo vyvrátit, považoval za zbytečné zatěžování mysli. 

 Dnes ale nastal den, kdy se rozhodl vzdát svůj osobní boj. Chtěl zapadnout mezi ostatní a to nebylo možné, pokud bude tak sobecký a nebude připouštět pravdu i ostatních. Už nechtěl být terčem posměchu. Věřit v jednu pravdu bylo totiž pro jeho vrstevníky stejné jako věřit, že dárky nosí ježíšek (na což se ho také s posměchem vyptávali). A tak tu teď seděl a snažil se splnit svůj dnešní úkol. Vyvrátit si teorii o jedné možné pravdě. Podařilo se mu už toho vyvrátit tolik, že byl rozhodnutý, že se mu podaří i toto.

 Jeho teorie jedné možné pravdy pramenila z víry. Byl vychováván v křesťanské rodině a jeho víra v Boha byla silná. V Bibli se píše, že pravda je u Boha a vše ostatní je lež. A tak se rozhodl prověřit svou víru vlastní logikou. A zaměřil se na to nejcennější, co křesťané ve své filosofii mají. Na postavu Ježíše Krista. Po prostudování všech možných historických zmínek nenašel nic, co by vyvracelo samotnou existenci Ježíše. A tak pokud existoval, zaměřil se na teorie, co by jiného mohl být než to, co tvrdí Nový zákon.

 Mohl to být blázen? Člověk trpící nějakými vidinami? Ale jak by pak konal zázraky? To by musel být spíš podvodník. Ale když uměl dělat tak okázalé triky, proč je předváděl zrovna ve své době tak podřadnému národu jako byly židé? Proč nešel rovnou za Římany a neprohlásil se například za syna samotného Dia? Pokud by mu římané uvěřili, udělal by určitě větší kariéru než tu, kde skončil na kříži. A nebo byl opravdu tak prohnaný, že předpokládal, že se po jeho ukřižování zvedne nové hnutí, které po několika desítkách let pronásledování nakonec přeskočí v počtu věřících všechny do té doby známá náboženství? A pokud by to všechno předpokládal, za jakým účelem by to dělal? Kdyby je chtěl skrze to ovládat, tak by nekázal, že jsme si všichni rovni. Kdyby chtěl peníze, tak by si o to po vzkříšení asi řekl. Tomášovi to nedávalo smysl. Musel na to odjinud.

 Jestliže tedy, říkal si, mohou mít všichni různé pohledy a přítom mít všichni pravdu, musím ji mít tedy i já. I moji víru mně musí na základě jejich logiky přijmout a začlenit ji do té své všezahrnující teorie. To je ono! Tomáš se začal usmívat, protože konečně našel argument, se kterým ho musí přijmout mezi sebe a zároveň se nemusí vzdát Boha a pokud existuje, Tomáš půjde do nebe. A pokud ne, nic zásadního než to, že svůj život prožije ve větší skromnosti než ostatní se nestane.

 No jo, ale co když mám pravdu jen já a oni se mýlí? Dal všechny knihy na stranu a vytáhl z batohu asi jedinou knihu, která na fakultě nebyla ani v jedné kopii, v Bibli.